19/11/2019 – 23/2/2020

Tání hrany

Rožátová – Vachtová – Žertová

Výstava Tání hrany je poctou trojici významných umělkyň – Elišce Rožátové (*1940), Daně Vachtové (*1937) a Jiřině Žertové (*1932), které svou tvorbou zásadně přispěly do vývoje českého ateliérového sklářství druhé poloviny 20. století. Autorky pojí nejen celoživotní přátelství a účast na mnoha výstavách a sympoziích u nás i v zahraničí, ale též studium Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze v legendárním ateliéru profesora Josefa Kaplického. Šíře jejich tvorby zabírá autorskou plastiku, produktový design a mnohé realizace v architektuře.

Expozice představuje umělkyně v několika tvůrčích rovinách, časově ohraničených od sedmdesátých do devadesátých let 20. století, kdy střídavě využívaly možností tavené skleněné plastiky, hutních objektů foukaných do formy či kombinaci skla s dalšími technikami a materiály, zejména malbou a kovem. Přestože autorky reprezentují tři naprosto odlišné autorské přístupy v práci se sklem jako sochařským materiálem, můžeme zde pozorovat, především u prací vznikajících v průběhu osmdesátých let, myšlenkové i materiálové přiblížení.

Fascinace vnitřním prostorem a odhmotněním sochařského objektu, tolik vzdálená tradičnímu pojetí sochařství, je společným jmenovatelem hledání uměleckého vyjádření, jež umožňuje pouze sklo. Výběr prací je tedy podmíněn nejenom významem děl v rámci individuální tvorby jednotlivých autorek, ale také vzájemnými konceptuálními spojnicemi.

Kurátoři výstavy: Ján Gajdušek, Tereza Havlovicová
Produkce: Alena Holubová
Jazyková redakce: Jana Křížová
Překlad do angličtiny: EUFRAT Group, s. r. o., Plzeň (Tomáš Hausner)

Architektonické řešení: Lukáš Machalický
Grafické řešení: Milan Nedvěd
Doprovodné programy: Mariana Dočekalová
Propagace: Jana Pelouchová
Instalace: Arte Partner Prague, s. r. o.
Spolupráce: Helena Musilová

Poděkování: autorkám a soukromým sběratelům za zapůjčení děl a spolupráci na realizaci projektu; za laskavé zapůjčení děl institucím: Cesty skla, o. p. s., Moravská galerie v Brně, Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových, Uměleckoprůmyslové museum v Praze; Petru Medkovi, Miloši Věrnému a Lence Vikové za technickou podporu a pomoc při přípravě expozice.

Eliška Rožátová

Eliška Rožátová studovala mezi lety 1960–1966 pražskou Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v ateliérech Josefa Kaplického a Stanislava Libenského. Již od počátku je její tvorba silně spjata s četnými realizacemi v architektuře v podobě vitráží a monumentálních kompozic ze skleněné mozaiky. Ve své volné tvorbě od konce šedesátých let plynule přechází od skleněných objektů foukaných do formy, přes tavenou plastiku, lehané sklo až ke konceptuálním site-specific instalacím situovaným do přírodního prostředí. Jejími objekty se prolínají odkazy na architekturu a dynamiku konstruktivismu, později nachází silná témata v přírodě a ekologii, která rozvíjí v rozměrných, často exteriérových instalacích. Díla vynikají výraznou barevností s důrazem na odstíny červené, patrné jak ve skle, tak v malbě. Vystavené práce Elišky Rožátové z období sedmdesátých let 20. století představují tvarově originální rotační foukané objekty, jež balancují na hraně stability. V osmdesátých a devadesátých letech její tvorba získala výraznou tvarovou i materiálovou variabilitu. Sklo nechává svírat drátem či jej uzavírá do malbou pojatých geometrických rastrů a rámů, často využívá také techniku vitráže.

Dílo Postel z roku 1993 je nejvýraznějším vystaveným objektem Elišky Rožátové. Rozměrná plastika vytvořená technikou lehaného skla svým tvarem připomíná zvrásněnou vlnu s patrnými obtisky starých lan a látek. Připomíná však i rozpadající se torzo lidského těla svázaného provazy. Sklo nekompromisně leží na staré kovové konstrukci postele a objekt otevírá prostor k znepokojivým úvahám o naší existenci.
Na konci osmdesátých let začíná Eliška Rožátová vytvářet objekty ze série Zlomení pojednané energickou gestickou malbou. Odstíny rudé, zelené a černé pokrývají různě strukturované či drátované tabule skla, které jsou zasazeny do kovového rámu. Tyto rámy jsou opatřeny panty, jež umožňují objekt vystavit v různých polohách. Autorka tak vsazuje energicky pojaté sklo do přísného geometrického rámce, který je však možné pomyslně zlomit.

Dana Vachtová

Dana Vachtová studovala v letech 1956–1963 v ateliéru Josefa Kaplického na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Od počátku u ní převládal silný sochařský výraz uplatněný nejen ve skle, ale také v kovu a dřevě. Dlouhodobě se zabývá tématy chaosu a řádu, pomíjivosti lidské existence, duchovními a mytologickými motivy a odkazy. Během šedesátých a sedmdesátých let se soustředěně věnovala i figurální plastice (realizované především v leštěném hliníku a bronzu). Dynamicky abstrahovaná forma a organická tekutost byly pak přeneseny i do následujícího rozsáhlého cyklu Živly, který vznikal v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století, kdy Vachtová vytvářela rozměrné hutní foukané plastiky konfrontované s přísnými kovovými rámy či podstavci. V devadesátých letech opouští foukané hutní objekty a zaměřuje svou pozornost k tavené plastice. Vznikají pozoruhodné variace ruin a fragmentů lidských obydlí. Výrazně prožívané téma těchto reflexí následně dovádí autorku až k nejnovějšímu cyklu Zrození, v jehož rámci pracuje s mytickými krajinami a kosmologickým motivem vejce jako symbolu počátku a budoucího zrození.

Objekt s názvem Sevřený živel z roku 1981 působivě zobrazuje kontrast mezi dvěma protikladnými silami. Těžký železný hranol svírá shluk křehkých skleněných bublin. Ty však navzdory vlastní křehkosti disponují nespoutanou přírodní silou. Přísnost řádu a živelná energie zde tak docházejí k pomyslné rovnováze.
Další z vystavených objektů náleží k cyklu Ztracené domovy z přelomu osmdesátých a devadesátých let. Plošná tavená plastika zemitých odstínů odkazuje na rozpadající se torza vysídlených domů v pohraničí, jejichž pozůstatky si příroda pomalu podmaňuje. Stejně jako vystavený objekt s názvem Okno jsou mementem pomíjivosti lidského bytí.

Jiřina Žertová

Jiřina Žertová studovala mezi lety 1950–1955 v ateliéru Josefa Kaplického na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. V průběhu šedesátých let se primárně soustředila na produktový design skla v rámci spolupráce se severočeskými sklárnami v Novém Boru a Škrdlovicích. Od sedmdesátých let se postupně rozhodla věnovat volné tvorbě a zkoumat tvarové limity a možnosti skla. Fascinace využitím vnitřního prostoru transparentní skleněné dutiny jako sochařského objektu se nadlouho stala nosným tématem její práce. Právě transparentnost a tvárnost skla jí umožňují zobrazit vnitřní prostor díla se stejnou důležitostí jako jeho povrch. Během osmdesátých a devadesátých let začala Jiřina Žertová své objekty pojednávat barevně výraznou gestickou malbou. Toto malířské pojetí povrchu, společně s mnohotvárnými otisky sklářského náčiní, záměrně narušuje původní hladkost a určitý dekorativní charakter skla. Vzniká tak tzv. ošklivé sklo s rozmanitými strukturami na povrchu zasahujícími do vnitřního prostoru díla. Od poloviny devadesátých let Jiřina Žertová opouští foukané sklo a začíná vytvářet skládané objekty z tabulového skla pojednaného gestickou malbou. Malba zde vytváří iluzorní geometrické objekty či abstraktní tvary vsazené dovnitř skleněných tabulí.

Rozměrný foukaný objekt ve tvaru rozdělené bubliny s různou intenzitou odstínů rubínové barvy vznikl v roce 1973 ve sklárně Chřibská v Novém Boru ve spolupráci s foukačem Františkem Danielkou, se kterým ve stejném období spolupracovala také Dana Vachtová. Jiřině Žertové se zde podařilo docílit rozdělení vnitřního prostoru vzniklé dutiny na dvě části. Aby tento složitý tvar vznikl, byla žhavá sklovina ve sklárně přeložena přes staré dřevěné čelo postele.
Jiřina Žertová často využívala různého sklářského náčiní, například kovové mřížky nebo foukací tyče, k strukturovaným otiskům do povrchu skloviny. Vzniká tak negativ vnějšího obrazu. Ten můžeme pozorovat i u díla Příliš vzdálené, jehož vnitřní prostor je z vnějšku penetrován třemi kovovými hroty. Autorka tak docílila napětí mezi vnitřní a vnější částí díla, dané očekáváním momentu, kdy kovové hroty skleněnou stěnu nenávratně poruší.