Lukáš Kalivoda, Chvění hladiny, sklo, voda, 2020

Dílo nazvané Chvění hladiny je minimalistický objekt – vyšší skleněný válec až po okraj naplněný vodou. Je postaven na platformě, aby v prostoru vynikla jeho jednoduchá čistota – sklo doplněné vodou do jednoho tvaru. Zároveň díky tomu můžeme v úrovni našich očí spatřit horní hranu válce a také hladinu. Pod dnem válce je umístěn oscilátor, jenž svými vibracemi vodní plochu rozechvívá. Lehké záchvěvy hladiny a mihotavé odrazy jemných vlnek vytvářejí nenápadný vizuální pohyb. Dění na hladině můžeme vnímat jako prchavý éterický obraz plující takřka na hranici našeho vnímání i materiality samotné. Setrváme-li při pozorování těchto povlovných pohybů a drobných vizuálních změn nějaký čas, dílo nás pozvolna přivede k mentálnímu zklidnění a uvolněnému vnímání prchavých a pomíjivých fenoménů.

Lukáš Kalivoda, 7. 10. 2019, olej, vinylová fólie, 2019

Lukáš Kalivoda na této výstavě představuje sérii obrazů vzniklých speciální technikou – snímáním barevného filmu z vodní hladiny. Vytváří kvůli tomu i nové „malířské“ nástroje a rozvíjí netradiční metody umělecké práce. Základním „nástrojem“ je velký kovový válec naplněný vodou, na jehož vnitřní stranu připevní fólii, nosič budoucího obrazu. Válec pak naplní a na vodní hladinu nalije barvy předtím rozmíchané v terpentýnu či různých ředidlech. Jejich směs vytvoří povrchový film, faktický základ obrazu, jenž poté vzniká postupným odčerpáváním vody. Jak klesá hladina, pigmenty se zachycují na povrchu fólie, jednotlivé kroky při odpouštění kapaliny následně vytvářejí charakteristické „řádkování“ obrazu.

V závislosti na tom, jakou zvolí koncentraci barev a ředidla, může Lukáš Kalivoda ovlivňovat výslednou strukturu „malby“. Přechody jsou buď jemnější a zvolna odstíněné, nebo se povrchový film může více trhat, čímž začne vytvářet jasněji formovanou texturu. Tak je tomu v případě díla 7. 10. 2019 – vidíme poměrně dramatickou kompozici, základní horizontální struktura obrazu je narušována zlomy či „zuby“, jež překračují jednotlivé vrstvy a přerušují jejich pravidelný sled. Jako bychom se dívali do abstraktního ledovcového pole, v němž se střetávají různé kry a fraktury, zevnitř formující oblast klidných, přitom však různoběžně rozvržených sil.

Lukáš Kalivoda, 6. 2. 2020, olej, vinylová fólie, 2020

„Malířská“ díla Lukáše Kalivody jsou svého druhu materiálním otiskem plynutí času, záznamem oněch několika hodin či desítek minut, při nichž dochází k vzniku obrazu. Při tomto neopakovatelném procesu se formuje jeho charakteristická horizontálně vrstevnatá struktura. Každá vrstva i její vnitřní rozčlenění jsou stopami, které za sebou nechává unikající kapalina nesoucí na svém povrchu barevný film. Základní kompozice je tak určována sledem sedimentů, jemnějších či hrubších částic, jež tvoří více či méně soudržné prostředí barevných pigmentů, oleje, terpentýnu a vody. Obrazy Lukáše Kalivody zachycují moment vzniku jedinečné vizuální stopy, ukazují aktuální průběh uplývání vody/času. I proto jsou tato díla označena pouze daty svého vzniku. Z napětí i afinit uvnitř směsi barev a vody se rodí fyzikálně-chemické vazby a síly, jež vedeny imaginací a praktickými zkušenostmi autora ze sebe vydávají to nejdůležitější – výsledný obraz, v němž se přirozenost jeho vzniku pojí s aktivitou uměleckého záměru do nerozrušitelné jednoty.

Obraz nazvaný 6. 2. 2020 je charakteristickým příkladem tohoto postupu: vidíme základní, takřka geometrické rozčlenění barevných vrstev. Ty jsou uvnitř ještě jemněji strukturovány a mezi sebou propojeny drobnými vlásečnicemi barevných pigmentů. Geometrie, materialita i přirozené formy narůstání či roztékání a vymývání – to vše společně tvoří jednotu, v níž se spojuje přehledné kompoziční řešení s detailní a jemnou, samovolně vzniklou prokresbou. Vidíme jakousi geologickou formu, pevně usazenou, zároveň však prostoupenou stopami nesčetných a různorodých procesů. Vše jako by tu již dávno bylo, přesto však živé a v neustálém pohybu. I takto dvojznačně mohou obrazy Lukáše Kalivody působit a není to žádný paradox, neboť obě tendence – k uchování i proměně – jsou v nich tak říkajíc neustále při práci.

Lukáš Kalivoda, 3. 3. 2020, olej, vinylová fólie, 2020

Pro výslednou podobu obrazů Lukáše Kalivody je důležité propojení technologicky kontrolovatelných metod s otevřeností celého tvůrčího procesu. Protože vše probíhá v přirozených podmínkách, i změny tlaku vzduchu, např. před bouřkou či deštěm, mění chování kapalin a tím i průběh zachycování barev. Z hlediska technologie jde o hraniční oblast, v níž se stýkají tradiční postupy – kupř. dřívějších knihařů, kteří si sami pomocí olejových barev rozmíchaných na želatině připravovali různě mramorované papíry – s experimentálními a čistě autorskými technikami otevřenými umělecké intuici, podobné té, s níž musí pracovat malíř akvarelu nebo tušové malby.

Lukáš Kalivoda je v těchto momentech tvorby ponořen do práce sahající až na rovinu nejjemnějších zrn pigmentu, sestupuje na úroveň mikroskopických procesů, které sice plynou v „umělém korytu“ laboratorně-dílenského procesu, řídí se ale přitom vlastními, takřka nezbadatelnými zákonitostmi. Z tohoto spojení determinace a náhody, kontroly a volnosti pramení kouzlo celého výsledku. Nahlížíme do dílny umělce-experimentátora, jenž málem alchymistickým způsobem tvaruje přirozené procesy, aby tak propůjčil tělesnost křehkým a pomíjivým vztahům disparátních kapalin – barev, ředidel a vody.

Metaforicky řečeno, obraz 3. 3. 2020 ukazuje, jaká byla toho dne konstelace všech zmíněných fenoménů. Je to obraz komplexní, přitom však jednotný, jemné struktury se zde přirozeně pojí s velkými plochami barevných skvrn. Výsledkem je kompaktní scéna, v níž se jakoby „samy od sebe“ zjevují materiální podmínky zrození obrazu samotného. Jeho fluidní, vodní charakter se tu volně „rozlévá“ do širokého panorámatu. Do velké hloubky se před námi otevírá jakási podmořská krajina či oblačné, mlžnaté pole. Plujeme či se vznášíme v prostoru prostoupeném difuzní materií, pod sebou vidíme ubíhat k horizontu neurčité, pravidelně zvrásněné útvary. Jako by ona složitá technická a fyzikálně-chemická podmíněnost vzniku obrazu nyní zmizela

Jakub Jansa, Occult table, tisk na leptaných zrcadlech, LED, 2019–2020

Instalace Occult table je objektem patřícím do série instalací, performancí a videoprojekcí nazvané Club of Opportunities. Odkazy k této komplexní a dlouhodobě rozvíjené řadě uměleckých projektů nelze však v rámci aktuální, poměrně komorní výstavy rozvinout, dílo zde proto funguje spíše jako fragment odkazující k nepřítomnému celku. Díky tomu působí poněkud tajemně a mnohoznačně.

Na reflexivní desce stolu leží tři skleněné zrcadlové koule s nepravidelným žíháním a dřevěný, ne zcela jasně identifikovatelný objekt. Plocha stolu je zároveň kolážovitým obrazem: vidíme zde fotografii muže držícího celerovou bulvu, v rohu je eliptický „výřez“ vedoucí do dalšího plánu obrazu. V něm rozeznáváme obtížně zařaditelnou scénu: celery ležící na kulečníkovém stole překryté igelitem, vzadu svítí dva herní automaty. Jak všechny tyto objekty a scény patří k sobě? Co vůbec znamenají celerové bulvy? Co nese podstatný význam, co je obohacujícím rozvinutím motivu a co už jen jakýmsi ozvláštňujícím dodatkem? To nevíme a z tohoto díla to nepoznáme. Zůstává nám „jen“ sestava předmětů, různých náznaků a odkazů, o nichž nám název díla Occult table sugeruje, že jsou ještě něčím dalším než jen fakticky vystavenými objekty či jakousi vizuální koláží.

Kombinace výtvarně promyšlené sestavy artefaktů a obrazů spolu s vrstevnatostí jejich možného způsobu čtení vytváří výsledné dílo, „objekt ztíženého významu“. Toto významové i výtvarné „zdvojení“ je součástí autorova záměru, vědomě pracuje s kombinací komplikované narativity a přitažlivé vizuality. Je na nás, abychom tuto hru nastíněnou autorem uchopili jako výzvu k dokončení a výslednému sjednocení díla v našem vlastním estetickém výkonu, zároveň však, aniž bychom přitom zrušili jeho základní mnohoznačnost. A možná právě v této vícesměrné aktivaci naší imaginace je tajemství onoho Okultního stolu.