Výstava Hra. Hra? Hra! prezentuje kontrast práce dvou v současnosti nejvýraznějších a profesně velmi úspěšných představitelek mladé autorské sklářské tvorby v České republice.
V pojetí Luby Bakičové není „hra“ ničím jiným než synonymem kreativity a symbolem invazí do systematické experimentace s materií skla. Jde nejen o technologické, ale i o vizuální experimenty s charakteristickými vlastnostmi, jakými jsou tvrdost, křehkost, transparence… Bakičová „umí“ viskozitu skla v horkém stavu jakoby zastavit, přesto její artefakt po vychlazení – tedy v tuhém stavu – vazký až rosolovitý dojem stále vzbuzuje. Jindy autorka sklo komponuje i s prvky žáruvzdorné hmoty – které se říká trochu nepřesně žárobeton. Zapojením betonu do estetiky vyznění tvaru se zabývala kdysi již brutalistní architektura, občas byl beton zapojován do prezentace, kdy se do něj vkládaly prvky skla a beton nahrazoval stěnu nebo nosnou strukturu… Dosud se neobjevilo nic v podobě, jak k těmto spojením přistupuje Luba Bakičová. Oba materiály jsou logicky v kompozici prolnuté, dochází v nich často ke kontrastu nespojitelného: tvrdost staví proti měkkosti, pevnost formy kombinuje s „marmeládovostí“ tekoucí skloviny, vytváří sklo se zdáním sulcu, pružné želatiny, nebo dokonce plastu. Tyto vizuální provokace najdeme třeba v kontrastu exaktního geometrizujícího těla plastiky, která v úpatí přechází do roztékající se skloviny. Stále to sice vypadá jako měkká součást objektu, ale protože je v určitém momentě v peci tato „degradace“ mistrovsky zastavena a vychlazena, jedná se pouze o optickou šalbu. I to je hra. Jindy Bakičové objekt vypadá jako kus měkkého želé, které jako by se buď vysmeklo z tlaku proti sobě působících dvou hranolů, anebo prostě v podobě „blobu“ či hranolu z „barevného agaru“ přetéká přes hranu své podložky, případně obtéká cestou ještě kus žárobetonového prvku. V současnosti se tavením zabývají stovky mladých sklářů ve světě, přesto to byla „jiná“ díla Luby Bakičové, která byla vybrána do úzkého finále prestižní světové soutěže Young Glass 2017 v dánském Ebeltoftu a vystavována v nejznámějších sklářských centrech Evropy.
U Barbory Štefánkové je hra jako manipulace s významy a formami naprosto zásadní podstatou její tvorby. Ačkoli pochází z rodiny provozující sklářské studio v Desné, nezdá se, že by se zaměřením rodinné firmy Barbora Štefánková nechala nějak svazovat. Značnou výhodou nicméně zůstává možnost spolupracovat s otcem, vynikajícím sklářským mistrem Martinem Štefánkem. Jeho smysl pro výtvarnou podstatu návrhu i zručnost v manipulaci s horkou sklovinou jsou až tak velké, že jeho podíl na realizaci atakuje hranici spoluautorství. Empaticky cítí a s notnou erudicí zhmotňuje nápady své dcery. Ač je Barbora Štefánková také výbornou designérkou, ve volné tvorbě překračuje hranice soudobé sklářské tvorby a otevírá ji směrem k druhé vlně české postmoderny, v níž je stejně jako v té první „vše dovoleno“. Neplatí zde žádné hranice a bohatost formy, inspirace jinými obdobími či přenosy z jiných oborů znamená, že vrstvení dalších dekorů, zlacení, šturců a tím pádem i významů není nikdy dost. Autorka se pohybuje na hranici bláznivých veselých her a vyprávění jako „režisérka“ scénických dramat s trochu bizarními retrofigurkami lidí, zvířátek či panenek. Ty jsou nápadně podobné barvotiskovým figurám holčiček a chlapečků, které známe jako excelentní kýče z pohlednic, časopisů či reklamy minulého století. Štefánkovou baví s nimi provokovat, vodit nás kolem nich a bezpečně od kýče uhýbat třeba už jen tím, že ve svých objektech redukuje barvu. Jde o sklářsky výborně provedené, zábavné a v každém případě hravé „maškarády“, které nejsou jen formálně vytvářené, ale vycházejí z autorčiných soukromých zážitků, přání, glos současnosti, kulturních zážitků či trochu psychedelických snových vzpomínek. Vzbuzují veselí, avšak týkající se i neradostných soukromých emocí. Jsou svým způsobem zároveň osobními zpověďmi, a proto je můžeme vidět jako hry šálivé – ovšem i nešálivé, protože vážné a nostalgické.
Není to pouze materie skla, co obě autorky spojuje, ale též talent, zkušenosti ze zahraničí a pozitivní ohlas profesionální i laické veřejnosti na jejich díla. Obě jsou dynamickými a spontánními osobnostmi, kreativitu cítíme z každé jejich realizace, které rozvíjejí obě naprosto originálním způsobem, v němž nechybějí provokace, humor, emoce. Tvorba jako hra je prastarý princip v umělecké produkci a může mít (a také u těchto dvou autorek má) různé fasety a limity. Na hru je možné pohlížet jako na schopnost podívat se na věci nezatíženě, jinak, než je zvykem. A tak u obou nalézáme příslušnost ke klasickému latinsky „homo ludens“ přetvořenému do současného myšlení mladé generace a sklářských podmínek…
