22/12/2020 – 14/3/2021

Alena Matějka

OMNIA MEA

Výstava Omnia mea představuje autorskou tvorbu sochařky Aleny Matějka (*1966, Jindřichův Hradec). Autorka inovativním způsobem uvažuje o podstatě sochy, o jejím účinu, o tom, jak komunikuje s vnitřním i vnějším prostorem. Plynule přechází od klasické sochařiny až po netradiční výtvarné postupy. Tomu odpovídá i její otevřenost vůči materiálům – základem je sklo, ale ve volném propojení s mnoha dalšími sochařskými (kámen, alabastr, mramor…) i nesochařskými materiály (fotografie, textil, led, voda, nalezené předměty…). Jak sama říká: „Pracuji se sklem jako s hmotou přírodní, která postrádá dokonalost a exaktnost umělé hmoty, neukazuje svou krásu bez vady. Své sochy opracovávám tak, aby byly příjemné na omak. Nesahat na ně je jako dívat se na dort a nemoci jej sníst.“ Alena Matějka pracuje v různém měřítku, má cit jak pro drobné sochařské práce, tak pro monumentální realizace. Vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, přičemž ateliér Vladimíra Kopeckého a jeho vliv se na její tvorbě odrazily právě v odmítnutí dogmat ve smyslu, co se smí a nesmí – v jejích pracích jsou přítomny nejen pokora k řemeslu a k tradici, ale zároveň jakási radostná bezuzdnost, otevřenost mnoha možnostem.

V dílech Aleny Matějka se prolíná inspirace přírodou, mýty, obecně příběhy lidské civilizace, neodmyslitelně k tomu patří každodenní život, rodina, přátelé i nepatrné události. V expozici jsou tak prezentovány skulptury, inspirované archaickým či mytickým tvaroslovím, instalace propojující vycpaná zvířátka v kombinaci se skleněnými objekty, v nichž autorka ironizuje některé ustálené hodnoty, i díla, v nichž se vrací k rodinným vzpomínkám.

Alena Matějka žije částečně v Čechách a zčásti ve Švédsku. Výstava Omnia mea reprezentuje první komplexnější pohled na její tvorbu, která se bezpochyby řadí k nejoriginálnějším projevům současného vizuálního umění.

Kurátorka výstavy: Helena Musilová
Produkce: Alena Holubová
Jazyková redakce: Jana Křížová
Překlad do angličtiny: EUFRAT Group, s. r. o., Plzeň (Tomáš Hausner)
Architektonické řešení: Jiří Novotný (Nanoarchitekti)
Grafické řešení: Michal Kupilík
Doprovodné programy: Barbora Štefánková
Propagace: Jana Pelouchová
Instalace: Arte Partner Prague, s. r. o., VEDES, s. r. o., Výstavnictví Praha, a. s.
Spolupráce: Lars Widenfalk

Poděkování:

autorce a Larsi Widenfalkovi za zapůjčení děl a spolupráci na realizaci projektu; Jakubu Čermákovi, Štěpánu Lautnerovi, Petru Medkovi, Stanislavu Svobodovi, Miloši Věrnému a Lence Vikové za technickou podporu a pomoc při přípravě expozice.

Dveře, 2001

„Moje brány jsou symbolické. Mají různé podoby: někdy jsou to spíš okénka, jindy zas portály komorního i megalitického formátu. Jsou jako uvozovky ve větě – pojmenovávají, zaměřují pozornost, usměrňují pohledy či paprsky světla, vyznačují počátek a konec. Rámují a vtahují, tvoří předěly v prostoru, nabízejí místo pro jiné, nové věci, životy i lidi.“ Alena Matějka

Foto: Ondřej Kocourek

Eden Rose, 2007

Uvedli jsme, že se Alena Matějka pohybuje mezi geometrickým, možná lépe organizovaným řádem a měkkým, surreálním snem. Růže jsou dokladem toho, že to není více světů, ale jeden o více podobách – reprezentuje jak dokonalé uspořádání, tak mnoho symbolických výkladů a rovin. Podle autorky je růže odrazem lidské touhy po kráse. Vytváří je ve skle i v kameni, průsvitné i jemně tónované… Na růžích je dobře vidět, že práce v jednom materiálu může být cestou k jiné látce.

Zapomněli jsme zmínit jednu důležitou věc, která se u soch a u výtvarného umění běžně neobjevuje: vůně, jež jsou pro autorku životně důležité a které dotváří, možná spíše utváří, vjem, který do svých soch Alena Matějka vkládá: „A kolik mají vůní! Voní po ovoci, skořici, mošusu, citronu, medu, hruškách, jasmínu, myrze, zelených jablkách, švestkách, hřebíčku, broskvích a meruňkách, sladkých mandlích, mandlových květech, koření, pomerančích, zralém mangu, zelených hroznech, šeříku, lískových oříšcích, po květech citroníku a moruších.“

Foto: Ondřej Kocourek

Drž mě!, 2020 – She is not me, 2018

Paměť, osobní i kolektivní, je rámcem děl Aleny Matějka, což v čisté podobě vynikne u děl, která pracují s jejími vlastními vzpomínkami, ale na která se zároveň dívá z odstupu někoho, kdo žije jindy a jinde. Na výstavě v Portheimce je zastupují dvě instalace, v nichž se objevují předměty spjaté s jejím dětstvím a vzpomínkou na lidi a věci, které její dětství tvořili. Při vnímání Aleniných děl vytane na mysl Hledání ztraceného času Marcela Prousta, jako by zhmotnila jeho hledání paměti, lidského vědomí, času a krásy.

V obou instalacích pracuje Matějka s fotografií, což je médium odlišné od všech ostatních, které se ve výtvarném umění objevuje – zachycuje věci, které si často nepamatujeme, nebo jsme je zažili „jinak“, ale jsou na snímku, tak se musely stát… Napětí mezi pamětí a rodinným snímkem vystihl Roland Barthes v eseji Světlá komora: „Život kohosi, jehož existence o něco málo předcházela naši, uchovává ve své jedinečnosti napětí Dějin, jejich dělbu. Dějiny jsou hysterické: jsou tu, teprve díváme-li se na ně – ale abychom se na ně mohli dívat, musíme z nich být vyloučeni. […] Jako duše, která žije, jsem pravý opak Dějin, jsem tím, co jim protiřečí, co je zahlazuje ve prospěch mé vlastní historie.“

Foto: Ondřej Kocourek
Foto: Ondřej Kocourek
Foto: Ondřej Kocourek
Foto: Ondřej Kocourek
Foto: Ondřej Kocourek
Rock’n’roll Shaun the Sheep, 2018 / Foto: Ondřej Kocourek
Foto: Ondřej Kocourek
Foto: Ondřej Kocourek
Foto: Ondřej Kocourek
Memento Mori, 2020 / Foto: Ondřej Kocourek